Lenka Gazdová

Lenka Gadzová - milovnice Asie, kterou osud dovedl až k životu v Malajsii – zemi plné úžasných lidí, skvělého jídla, krásné přírody a neuvěřitelně rozmanité kultury. Baví jí psaní, cestování, projížďky na motorce, lenošení na plážích i úplně obyčejné věci jako třeba vaření, pěstování bylinek nebo čtení knížek. Ráda předává inspiraci a motivaci a ukazuje ostatním, že každý sen se může stát skutečností.

Jak jste se dostala k online práci? Může s tím začít každý?

Začala jsem asi až po 4 měsících na cestě – donutily mě okolnosti. Rozhodla jsem se prodloužit svojí cestu po Asii, která byla původně plánovaná na 6 měsíců, a tak jsem potřebovala nějaký příjem. Už jsem po možnostech online práce koukala dřív, ale přišlo mi absolutně nemožné takto pracovat. V okamžiku, kdy se online práce jevila jako jediná možnost a byla jsem nucená zahodit všechny strachy a obavy, tak to najednou šlo. Pomalu ale šlo. Dřív jsem tomu nevěřila, teď už vím, že začít může opravdu každý. Chce to ale pevnou vůli, vytrvalost, trpělivost, sebekázeň a další ne úplně populární věci.

Probíhala dlouhá příprava na cestu do Asie? Jak na takovou cestu ušetřit?

Ani moc ne. Na jaře 2017 jsem se rozhodla, že chci jet, v červenci koupila letenky, celé léto tvrdě dřela, měsíc před odjezdem pořešila papíry a pak jsem prostě odletěla. Veškeré starosti typu „ježíši ty chceš jet sama“ za mě řešili ostatní. Mně to došlo, až když jsem stála ráno v probouzející se Indické čtvrti v Singapuru. A to už bylo trochu pozdě :-D Ušetřila jsem na to celkem rychle. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na dobrou sezónní práci na jedné velké pivní zahrádce v Praze. Dobrou z hlediska financí, z hlediska práce to byla šílená až otrocká dřina. Jelikož mi to ale umožnilo dostat se tam, kde jsem, nemůžu si stěžovat :D

Koukala jsem na Váš seznam navštívených zemí, a musím říct, že je celkem dlouhý. Proč jste si nakonec z těch zemí pro život vybrala Malajsii?

Tak to je docela dost dlouhý příběh. Když to hodně zkrátím, tak Malajsie je poměrně „expat friendly“. Pokud pominu papírování s legalizací pobytu, tak jsou tu služby na slušné úrovni, není problém se domluvit anglicky, lidi mi přijdou smýšlením víc bližší naší mentalitě no a taky je tu teplo, moře, pohoda a všichni jsou neuvěřitelně příjemní a přátelští. Druhá věc je, že jsem tu potkala přítele, který bude – jestli se nám podaří vyřešit to šílené papírování – brzy manžel.

Jaký máte nejlepší a nejhorší zážitek z cestování?

Když nad tím tak přemýšlím, tak nejhorší a zároveň nejlepší zážitek byla moje nehoda na motorce ve Vietnamu. Byla jsem na tom celkem dost špatně, nemohla jsem se pár dní vůbec hýbat, což v kombinaci s nulovou péčí v nemocnici, kde jsem si pobyla 8 dní, byl celkem dost šílený zážitek. Zároveň jsem u toho ale zjistila, jak strašně hodní a ochotní můžou být lidé, které člověk ani nezná. Taky jsem si naplno uvědomila, jak moc dobře se máme a v jakém pohodlí si žijeme. Nejlepší zážitek byl, když mě pustili z nemocnice. To jsem brečela štěstím, že žiju a začala se na svět dívat jinýma očima.

Jaká země v Jihovýchodní Asii se Vám líbila nejvíce, kterou byste všem doporučila?

Tohle je strašně těžká otázka, protože každá země má něco do sebe. Myanmar má pro mě silný duchovní náboj, Vietnam nádherné hory na severu, Laos přírodu a chrámy, Thajsko od všeho něco, Malajsie je úžasně pestrá a multikulturní, Singapur má fascinující moderní centrum, Indonésie přírodu a Kambodža krásné staré chrámy a moře. Spíš bych doporučila dělit dle toho, zda člověk jede do JV Asie poprvé nebo je už zkušenější. Na první návštěvu bych volila Thajsko nebo Malajsii, které mají dobrou úroveň služeb a jsou na turisty celkem připravené. Nenechte se odradit tím, že Thajsko je profláklé, vůbec to tak nemusí být. Hodně záleží, kam jedete. A i Phuket, na který se dost nadává, jsem si zrovna teď suprově užila – a to jsem ten typ, který preferuje místa „čím větší díra, tím líp“ :-D No a pokud jste už zkušenější, chybu neuděláte s jakoukoli z dalších zemí.

Co na Vaše rozhodnutí žít v Malajsii a vzít si malajce, říkala rodina?

Já jsem měla největší obavy hlavně z faktu, jak přijmou to, že si chci vzít muslima. Překvapivě jeden z prvních dotazů byl „takže už budeš sedět doma a nebudeš nikde courat?“ :-D Myslím, že jsou rádi, že jsem spokojená a já jsem zase ráda, že – i když jen na dálku – mám v rodičích pořád tu největší podporu a že to berou tak, jak to je a snaží se vidět spíš pozitivní stránku. Myslím, že nejhorší je to, že jsem 9 000 kilometrů daleko. To není lehké ani pro jednu stranu.

Jakou radu, byste dala někomu, kdo je ve stejné situaci jako jste byla vy? (práce ho nebaví, život pro něj nemá smysl,..?)

Osobně nemám moc ráda nějaké univerzální a chytré návody na život. Jediná cesta je asi smířit se sebou samým, najít si, co mě baví a těší a nebát se za tím jít, i když to jde proti konvencím a standardním šablonám. A nečekat s tím. Říká se, že cestování není řešení, že před sebou člověk neuteče. To je rozhodně pravda, ale na druhou stranu při cestách člověk vidí a zažívá tolik věcí, že mu to minimálně může otevřít oči a změnit přístup k sobě i ostatním. A pokud má někdo už opravdu velké krize, není žádná ostuda dojít si k psychologovi. Sama jsem k psycholožce chodila a musím říct, že mi to nesmírně pomohlo. U nás je bohužel chození k psychologovi pořád jakési stigma, přitom je to naprosto normální věc. Zlomenou ruku si taky člověk nespraví sám doma.

Říká se, že cestování není drahé, jaké jsou vaše rady na low cost cestování?

Já moc ráda využívám dobrovolničení. Ušetření financí je jedna věc, druhá věc je ta, že se člověk dostane mezi místní, dokáže díky tomu lépe pochopit kulturu a pak se mu celkově cestuje jednodušeji. Znalost prostředí a reálných cen je asi jedna z nejdůležitějších věcí. Naučit se pár základních slovíček v každé zemi taky není nic těžkého a pomůže to neuvěřitelně. Pak jsou to takové klasiky jako zařídit si vše sama bez služeb agentur, využívat místní dopravu, jíst street food a lokální kuchyni a nechodit každý den na párty – co si budeme povídat, zábava stojí asi nejvíc. K čemu bych se nikdy nesnížila je teď hodně propírané žebrání, to je za mě vyloženě cestovatelská ostuda.

Co byste doporučila našim čtenářům, kteří by chtěli cestovat sami, ale nemají na to dostatek odvahy?

Řekla bych, že když to zvládla introvertka, co nebyla schopná jít ani sama do kina, tak to zvládne každý. Zvládají cestovat lidi různě tělesně postižení, cestují rodiny s dětmi...těch příkladů myslím dnes můžeme vidět opravdu hodně. Pokud si nevyberete vyloženě nebezpečnou oblast, tak vám nic strašného nehrozí a můžete jen získat.

A ještě taková poslední otázka, jací jsou čeští muži v porovnání s cizinci?

Myslím, že se to nedá úplně moc zevšeobecňovat, ve finále každý chlap nechá v lednici prázdný obal od másla a když se vrátíte po týdnu domů, vítá vás kromě úsměvu taky pěkný bordel – čerstvá zkušenost :-D Musím ale říct, že chování chlapů vůči ženským vnímám v Malajsii jako daleko slušnější a galantnější než u nás. A úplně obecně se mi líbí, že bez ohledu na vývoj a modernizaci, si (nejen v Malajsii) pořád udržují svoje tradice, kulturu, jsou přirozenější a tak moc se neřeší jako my.

 

Lenko, děkujeme za rozhovor a na viděnou na festivale! :)